Buďte v obraze

Architekt Marco Maio: Mým úkolem je mít otevřené smysly a nechat k sobě promlouvat prostor

Magická práce se světlem. Zdroj inspirace v prostoru. Architektura jako hledání hlubšího přesahu.

 I tak by se dala shrnout dosavadní tvorba portugalského architekta Marca Maia, který od roku 2008 žije a tvoří v Praze. Ve své rodné zemi pracoval se světlem jako hlavním elementem i díky mnoha slunečným dnům v roce, které Portugalsko má. V České republice si zprvu musel znovu hledat svůj osobitý styl a vyjádření. Že se mu to daří velice dobře, dokazují jeho početné architektonické projekty i kolekce vlastního autorského nábytku. Uznávaný architekt nově spolupracuje s Exclusive Properties na výjimečných real estate projektech pro náročnou klientelu. Je nám proto ctí seznámit vás blíže s jeho tvorbou.

Marco, jak jste začal spolupracovat s Exclusive Properties?

Spolupráci s EP jsem navázal v září loňského roku a celé to vzniklo tak nějak přirozeně, spontánně. Shodou náhod jsem seznámil s majiteli EP, slovo dalo a my zjistili, že máme nejen společnou řeč, ale i pohled na architekturu, což nás sblížilo osobně. Pak už byl jen krůček tento profesně-přátelský vztah posunout dále. V současnosti s EP spolupracuji na několika projektech, jedním z nich je výjimečný apartmán na Starém Městě – exkluzivní byt v Jilské ulici, v němž bydlel blízký přítel Franze Kafky. Už samotný příběh a zákulisí tohoto bytu má úžasný náboj.

Na čem všem jste se zde podílel?

Pro tento projekt jsem na začátku roku 2019 začal vytvářet zcela nový koncept. Nejprve jsem si prošel všechny návrhy předešlých designérů, a poté jsem si ujasnil směr, kterým bych se rád vydal. Primárně jsem chtěl pro takto osobitý apartmán s historickým příběhem připravit něco, co bude zcela mimo zaběhnuté standardy. Ve svém návrhu proto pracuji se světelností a křišťály od českých výrobců a designérů. Na těchto principech jsme postavil hlavní část neboli srdce celého projektu, které definuje promyšlené využití světel a povrchů. Tím v podstatě utvářím novou tvář celého prostoru a nechávám tak vyniknout jeho krásu.

Když se podíváte zpět na své působení v Praze, co vás nejvíce ovlivnilo a kam jste za ta léta posunul?

Ze začátku mi ze všeho nejvíce chybělo sluneční světlo. Mezi Prahou a Lisabonem je rozdíl 1 000 slunečních hodin v roce, což je obrovský rozdíl! A když navrhujete v takovém prostředí, přirozeně to ovlivňuje i vaši tvorbu. Zde mi chyběla právě ona možnost hry s přirozeným světlem. Jak můžete tvořit prostor, když si nemáte s čím hrát? Začátky pro mě proto byly opravdu těžké. Pozitivně mě v mé tvorbě ovlivnili čeští architekti, se kterými jsem měl možnost pracovat na větších projektech, třeba na zakázce v Bagdádu, kde jsem se opět díky světlu cítil pohodlně. Představili mi více vaši kulturu, styl tvorby i české architektonické smýšlení. Jedním z nich byl Zdeněk Jiren, velký praktik, druhým Michal Kohout, vynikající teoretik. S Michalem Kohoutem jsem poté jako partner založil UNIT Architekti. [SP1] Naše kancelář byla zvolena Fakultou architektury ČVUT [SP2] jako oficiální ateliér, což bylo skvělé, protože jsme se tak dostali až k samotnému jádru oboru. Po naplňujících 4 letech jsem se ale vydal dále svou cestou. Věděl jsem, že potřebuji změnu a že má čeština není stále na takové úrovni, abych se cítil zcela komfortně při výuce žáků.

Pokud se nepletu, v té době jste začal pracovat na krásném projektu Wine Society. Místo, které ocení všichni milovníci vína, se nachází v Praze na Vinohradech v Korunní ulici.

Přesně tak, v průběhu roku, kdy jsem se znovu pokoušel najít sám sebe i cestu, kam se dále posunout, mě oslovili majitelé Wine Society, kteří mají nejen vytříbené chutě, ale i dobré oko. Víno je navíc spojeno s mou rodnou zemí. Cítil jsem, že jim můžu jejich myšlenku pomoci rozvinout. Stal jsem autorem designu celého prostoru včetně vybavení a nábytku. Interiéry jsem vytvářel s českým přítelem Adamem Vaněčkem, který je výrobcem nábytku. Pro mě to byla naprosto úžasná zkušenost, protože Adam je velice šikovný řemeslník. Já jsem svobodně kreslil návrhy a své vize, které on přetvářel do reality. Byl to nádherný tvůrčí proces i škola současně.

Vaše působení v Čechách propojuje práce pro školu sv. Augustýna. Můžete nám přiblížit celý tento příběh?

Má práce pro komunitu sv. Tomáše započala před 11 lety. Výstavba Školy sv. Augustýna trvá kontinuálně do dnešních dní. Každý rok projektujeme něco nového – letos to bude knihovna. A jak celá spolupráce vznikla? Vlastně docela úsměvně. Poté, co jsem přišel do Čech, jsem hledal nějakou komunitu… A jelikož jsem z Portugalska, kde máme tradiční katolické náboženství, nasměrovalo mě to mezi Augustiniány. V té době se na mě obrátil jejich kněží Juan, poté co zjistil, že jsem mladý začínající architekt. Měl sen v České republice vybudovat první školu. Nadšeně jsem souhlasil! Zrovna začínalo jaro, byl březen... Ovšem jediné, co jsme měli k dispozici, byly pozemky. Chyběla budova i peníze. Když Juan doplnil, že by škola měla stát už v září téhož roku, odpověděl jsem jen: „Vy v tu myšlenku musíte skutečně věřit.“ Juan odpověděl: „Ano, věřím.“ J V září jsme nakonec skutečně otevřeli první třídu mateřské školky, která byla záhy plná dětí. Během léta jsme do prací na výstavbě zapojili celou komunitu s rodinami i malou stavební firmu. A poté jsme ihned začali projektovat plány na další roky a rozšíření školy, aby měli kam dorůstající děti přecházet… Projekt v tomto duchu pokračuje do dnešních dní. Do výstavby a prací jsou zapojeny celé rodiny. Je hezké vidět všechny pohromadě při vzájemné pomoci a spolupráci. Je to výsledek naší investice a přispění do rozvoje společnosti.

V minulém roce jste v rámci tohoto projektu rekonstruoval kapli, kde jste velký důraz kladl na hru se světlem. Ta z velké části definuje váš přístup. Představíte nám blíže její koncept?

Dominantou kaple je půlený kříž, skrze který do prostoru proniká denní světlo – z jedné strany kaple vidíte jednu polovinu kříže, z druhé strany druhou polovinu kříže. Pouze z jednoho místa v kapli můžete vidět kříž celý. Ráno je spojeno se zahájením školy, proto jsem s touto ideou pracoval. Když během ranních hodin do kaple vstoupíte, je tento kříž a jeho celkový odraz projektován na zem v podobě stínu. V průběhu dne se obraz kříže pomalinku přesouvá a postupně mizí s tím, jak se Slunce přesouvá po obloze. Když pracuji se světlem, přemýšlím i nad využitím světelnosti, která je zcela rozdílná pro různé druhy dne. V této kapli nepracuji s přímým slunečním světlem, nýbrž s tzv. přirozeným severským světlem. Je to typ velice klidného světla, a tak působí i na naši psychiku – uklidňujícím a introspektivním dojmem. Přál jsem si, aby tak celý prostor působil i na návštěvníky, kteří si zde můžou odpočinout od povinností běžného denního i školního života.

Navrhoval jste interiér portugalské ambasády. Jak jste přistupoval k této zakázce?

Při návrhu jsem přemýšlel především nad tím, pro koho je tento prostor určený. Vycházel jsem z toho, že je místem nejen pro diplomaty, ale i běžné občany a návštěvníky. Jsou zde různé vchody, ale i rozdílné části prostoru. Snažil jsem se místo naprojektovat tak, aby se v něm obě skupiny cítily pohodlně.

Vaše pojetí ambasády působí velice útulným až domáckým dojmem, v čemž spatřuji rozdíl od některých velice luxusně vybavených ambasád. I to byl záměr?

Někteří architekti tíhnou k tomu vytvářet krásné návrhy a projekty pro výsledný efekt, který bude dobře vypadat – třeba jako dokonalá kompozice – na fotce či na obrázku. Já jsem ale přemýšlel nad tím, kolik času stráví v těchto prostorech takový ambasador, často je to 10 až 12 hodin denně. A je velký rozdíl, pokud můžete tento čas strávit v pohodlném prostředí nebo jen v něčem, co pohodlnost předstírá.

Kde je tedy při projektování hranice mezi vaší vizí a vizí klienta?

Architekt by podle měl být „nástrojem“, díky kterému mohou klienti realizovat své sny a vize. Úkolem architekta je v prvé řadě pochopit potřeby klienta. Vznikající design je pak prakticky mnohem náročnější, protože jako architekt se mnohem častěji dostáváte do míst, kde se nemusíte cítit zcela komfortně. Ale právě díky tomu můžete nacházet nová řešení, tedy právě ta, která jsou po vás jako po architektovi požadována.

Jak hledáte inspiraci při návrhu svých projektů? Námět vaší knihovny nazvané „Stonožka“ je asi jasný… Můžete nějak shrnout, jak proces vzniku něčeho nového probíhá?

Prostor samotný by mi měl sdělit, co konkrétně by zde mělo vzniknout. Mým úkolem je mít otevřené smysly a nechat k sobě prostor promlouvat. V prostoru nacházím odpovědi ke svým projektům. Ovlivňuje mě rovněž příroda, kultura, stejně jako mé kořeny. Stejně tak potřebuji hovořit se svým klientem. Znát jeho pocity, vědět, jak žije, co dělá, pochopit jeho životní styl…

A závěrem – jak si vybíráte projekty, na kterých se chcete spolupodílet?

V prvé řadě se snažím přinášet konkrétní odpovědi reálným lidem, tedy jejich potřebám. Zároveň musím v projektu vidět část sama sebe. Cokoliv, co ve svém životě dělám, mě musí nějakým způsobem posouvat kupředu, být pro mě výzvou. Finální výsledek, kterého se pak s klientem snažíme dosáhnout, by měl mít hodnotu pro oba z nás a měli bychom se shodnout na našich společných očekáváních. Já osobně mám velice rád klienty, kteří mě provokují k boření vlastních hranic a limitů. To magické nastává právě tehdy, kdy se tvoří něco zcela nového, unikátního a dosud neznámého.

16. červenec 2019